29. ročník Běhu sv. Václava
Byl 29. srpen, když mi došel email od hlavního organizátora Vaška Hasala s žádostí o pomoc při organizaci již 29. ročníku běhu sv. Václava, který se měl konat v sobotu 24. září 2022. Okamžitě jsem si zapsal termín do kalendáře, protože na této akci nemůžu chybět - ne snad, že bych byl tak potřebný pro organizaci, ale je to závod s asi nejpřátelštější atmosférou v roce, takže si ho nemůžu nechat ujít. Myslím, že si můžu dovolit to posoudit, vždyť jen letos mám za sebou již 19 závodů (i když - pravda - převážně cyklistických). Letos bylo nutné kvůli uzavírce podchodu kvůli stavbě dálnice změnit trasu, nakonec byla organizátory zvolena varianta s oběhnutím starojického kopce a následným vyšplháním se nahoru ke hradu po známém krpálu. Cíl byl na tradičním místě u kostela. Možná tato varianta trasy neměla takové kouzlo jako běh od Oční studánky ke kostelu, osobně ale přiznávám, že se mi tato trasa líbí více. Navíc to představovalo zjednodušení pro organizátory, kteří nemuseli řešit rychlý přesun lidí i techniky ze startu do cíle.
Sobotní ráno dne závodu si pro nás přichystalo krásné slunečné počasí s teplotou kolem 15 °C. Už když jsem se chvíli před půl desátou registroval, viděl jsem, že účast je hodně slušná. Později mi na prezentaci bylo sděleno, že registrováno je 221 účastníků, což znamená 3. nejvyšší účast v historii. Vysoká však nebyla pouze kvantita, ale i kvalita účastníků - ačkoliv dva nejrychlejší z minulého ročníku chyběli, stačilo mi prvních pár minut, abych zjistil, že letos to pro mě boj o bednu nebude. Kolem sebe jsem sledoval spoustu pozitivní nálady, rozhovorů, úsměvů a lehké nervozity před startem. Ten se pomalu blížil, po krátké modlitbě se už muži a chlapci řadí za startovní čáru. S kamarády, kteří myslí na nejvyšší příčky, si lehce zkracujeme trasu, když se stavíme až před menší kluky - přece jen, prvních pár metrů vede úzkou alejí a neradi bychom někoho při předbíhání zranili. Menším klukům, kteří se postavili úplně dopředu, to ale vůbec nemám za zlé - sám si pamatuji, jakou jsem měl radost, když jsem ve věku kolem 10 let první stovky metrů běžel naplno, zatímco před sebou jsem měl jen pár závodníků. Poslední desítky vteřin před startem už jsou plné napětí, jak čekáme, až to vypukne.
Přichází čas 10:00 a proud běžců se dává do pohybu. Téměř okamžitě po startu se projeví kvalita těch nejlepších, kteří se ostatním rychle začínají vzdalovat. Nejprve čtyři nejrychlejší, za nimi mám na dohled druhou skupinku tří závodníků, zatímco za sebou téměř cítím dusot dalších více než sta párů bot. Po výběhu nahoru kolem hřbitova a následném krátkém seběhu se dostáváme z lesa. Všem běžcům se tak ukazuje krásný pohled na Nový Jičín a kopce za městem, na Svinec a po chvíli i na Petřkovickou horu. Uvědomuji si, jak je tu krásně, na tento závod bych (nejen) díky tomu vyrazil, i kdybych si trasu měl jen projít. Stíhám prohodit pár slov s Martinem Pivoňkou, se kterým běžím až k zámečku. Pořadatelům na křižovatkách děkuji za povzbuzení, je ho potřeba, protože přichází druhá, náročnější část závodu. Při stoupání ke kostelu cítím, jak nohám ubývá sil. Ty ale znovu přicházejí při průběhu startovním / cílovým prostorem, jednak kvůli krátké rovince, ale také díky spoustě fandících lidí. Ani to ovšem nestačí jednomu z mladších běžců přede mnou, který u hřbitova musel přejít do chůze. “Přepálil jsi?” ptám se při míjení. “Trochu.” odpovídá. Je to ovšem bojovník, takže se okamžitě dává znovu do běhu.
Blížím se na začátek stoupání ke hradu. Zatímco míjím jednu z nejmladších účastnic s doprovázející maminkou, znovu oceňuji opravdu nepřehlédnutelné značení trasy v místě, kde se liší směr trasy v prvním a druhém kole. Nabíhám do krpálu, který má průměrný sklon kolem 35 %, to náročné na tomto stoupání je ovšem měkký bahnitý podklad. Říkám si: “Jak to můžou ty děti, které jsem viděl na startu, vyjít? Navíc my vpředu to máme ještě relativně v pohodě, ale ti vzadu to budou mít hrozně uklouzané… Ještě, že poslední dva dny nepršelo.” Po tomto výstupu je vítězem opravdu každý. Sám si musím několikrát pomoci rukama, aby směr mého pohybu nebyl vzad, ale vpřed. Po závodě jsem se dozvěděl, že někteří závodníci přede mnou si na tento závod vzali běžecké boty určené na silnici. Toho využil třeba Jirka Kvita, nejspíš jediný ze startujících, který tento úsek běžel (kromě úplně nejprudších úseků), díky tomu se dokázal posunout ze čtvrtého místa na druhé, ale v závěrečném seběhu z hradu mu Pavel Holec, celkově druhý, předběhnutí vrátil. Já jsem využíval toho, že daleko přede mnou i za mnou žádný závodník nebyl, takže jsem nahoru šel svým tempem a při seběhu už jsem se jen vydýchával. Díky tomu jsem prakticky hned po doběhu do cíle mohl pogratulovat soupeřům k jejich skvělým výkonům.
Nejrychleji trasu závodu o délce 3,6 km a celkovém převýšení 120 metrů zvládl Tomáš Bátrla s časem 14:26, další dva závodníci nebyli daleko za ním. Kvalitu závodníků ukazuje i fakt, že ženská celková vítězka - Verča Rosová - při své šesté účasti (a šesté výhře s časem 16:46), se poprvé nevešla mezi nejrychlejších 10 závodníků celkově. V prostoru cíle si vychutnávám atmosféru, kterou mj. vytváří moderováním Karel Ligocki, jeden ze symbolů závodu, možnost vidět závodníky dobíhající do cíle i ty, kteří vbíhají do druhého kola, soustředěnou práci pořadatelů na všech možných místech, úsměvy na tvářích (především těch, kteří již závod měli za sebou) a fanoušky, hlasitě povzbuzujícího každého s číslem na hrudi.
Následovala nejpříjemnější část závodu, totiž sdílení dojmů nejen ze závodu spojené s gastronomickým zážitkem v podobě klobásek, párků v rohlíku, ochutnávání různých druhů buchet a koláčů, samozřejmostí byly várnice s teplým čajem, minerálky a (pravděpodobně) i káva. Bylo mi až líto pořadatelů, kteří místo toho seděli v cíli a trpělivé čekali na další dobíhající závodníky, zatímco dobrot ubývalo. Mimochodem kvalitu pořadatelského týmu dokládají takové maličkosti, jako např. várnice s mýdlem a teplou vodou k opláchnutí. Zařízení sprch pro závodníky také nebývá na závodech samozřejmostí. Pro zájemce byla také možnost si za 100 Kč koupit památeční tričko. O opravdu nízkém startovném se snad ani nemá cenu zmiňovat. To by ovšem nešlo bez štědrosti sponzorů, kteří tento běh dlouhodobě podporují a my jim za to děkujeme.
Nastalo poledne, zvony začaly znít a to byl pro otce Marcela signál, aby zahájil modlitbu Anděl Páně. Chvíli po ní se chopil mikrofonu Pavel Vahalík a vyhlašování mohlo začít. Začalo se nejmladšími a postupně jsme se dostali k těm nejzralejším, rozdaly se hodnotné ceny, medaile, diplomy, poháry pro nejrychlejšího muže a ženu (které od letošního roku již nejsou putovní) a vyhlásil se nejmladší a nejstarší účastník běhu (klobouk dolů pane Roso, za takový čas by se nemusel stydět kdejaký mladík). Po zazpívání české hymny se účastníci mohli přesunout do kostela, ve které měla proběhnout závěrečná část programu, mše svatá. Už na jejím začátku jsme si mohli poslechnout nástrojemi i hlasy bohatě obsazenou a pečlivě připravenou scholu, která doprovázela celou mši. Kázání navázal o. Marcel na to z minulého roku, totiž motivaci (nejen) k běhu - musím, měl bych, chci (třeba už si to všichni budeme pamatovat, až se zase příští rok zeptá). Závěr mše i celého závodu pak byl věnovaný poděkování těm, kteří nám celou tuto skvělou tradiční akci připravili a já se k těmto poděkováním přidávám. Bylo fascinující sledovat z pozice pořadatele i závodníka, jak práce tolika lidí, kteří často nejsou vidět, dohromady tvoří tak krásný den. Tak zase za rok!
Jaroslav Glogar
